Onomastika* aneb Jména tajemství zbavená (zbavovaná)
Jeden ze zakladatelů české onomastiky prof. Vladimír Šmilauer (1895-1983), jehož je Vladimír Mates žákem
To slůvko v závorce titulku je namístě. Zvláště u těch, která nazýváme příjmení. Termín nevýstižný, anachronický. Žel na vhodnějším se jazykovědci neshodli.
Onomastika, též onomatologie, je nauka o vlastních jménech; zabývá se jejich vznikem, způsoby tvoření i obsahem (někdejším významem), případně i rozšířením atd. Pomáhá tedy všem laikům zbavovat se tajemství jejich vlastních jmen (křestních i příjmení); v mnoha případech úspěšně. Leckdy však ne beze zbytku tedy zcela a úplně.
Smiřme se s tím, že ne každé příjmení (ale i jiné druhy vlastních jmen) lze spolehlivě vyložit. Buďme vděčni i za náznak či odbornou domněnku. Jindy k jejich obsahu a výkladu vede naopak hned několik různých cestiček. Měly by se tedy připomenout všechny.
Jsou i taková příjmení, která svá tajemství nevydají. Mohou pocházet například z dávno zapomenutých výrazů obecných včetně nářečních, ve výslovnosti všelijak pozměněných, zvláště je-li původ v jazycích cizích, z různých zkomolenin apod.
Jen bych poznamenal (a zároveň povzdechl) jako člověk, který se tímto tématem dlouho zabývá, že není žádný div, když si nevíte se svým příjmením rady. Vždyť těch různých, která mají naši občané ve svém průkazu, je na 120 000. Onomastika a ti, kdo se jí zabývají, mají tedy široké pole působnosti.
